Jsou tomu již dva měsíce, co jsem odcestoval z rodné země do kanadských dálav, abych působil jako vedoucí v kempu YMCA Elphinstone, jenž leží na západním pobřeží blízko města Vancouver.


Mysli globálně, jednej lokálně
Po příletu mě čekalo seznámení se s rozličnými lidmi z celého světa: živí Jihoameričané Gabriel a Sofia, uctivá Japonka Yayako či legrační Madagaskárec Tojo. Skupinu doplňoval svými tanečními projevy Nigerijec Kayode a vážná Lebaňonka Petra. Čekalo mě také vřelé „Dieň dóbry“ od Ukrajinky Máši a objetí od Jihoafričanky Lelo. Zpěvná Kolumbijka Vanessa a kuchařka Shengwen z Číny nemohly chybět. Inu, věru pestrá směsice do začátku.

Po přivítání jsme se ubytovali v hostelu a začali se připravovat na dva měsíce táboření. První týden jsme tedy strávili ve Vancouveru, kde jsme prodiskutovali řadu témat, jako jsou: respekt mezi námi navzájem, práva dětí v Kanadě, kanadská kultura (jež je věru jiná, než např. ta nigerijská), původní obyvatelstvo (velmi citlivé téma, pro Evropany dost nepříjemné), setkali jsme se s mladými lidmi, kteří se snaží zapojit mladé nejen do politického života, atd.

Samozřejmě se našel prostor poznat se i z jiné stránky, než pouze z té pracovní. Večery jsme strávili pospolu v dobré restauraci u místních i jiných specialit (i na konci světa prodávají české pivo). Nádherný čas. Musím zmínit dva skvělé lidi, Mulala a Aidu, kteří se o nás po celou dobu starají a obstarávají vše potřebné. Díky!

Práce vedoucího
Musím říct, že jsem opravdu nevěděl, do čeho jdu, když jsem v poslední možný den posílal žádost o pobyt v Kadadě. Ne že bych neměl žádné zkušenosti, ale přeci jen tříměsíční pobyt pomalu na druhém konci světa s neznámými lidmi mluvícími cizím jazykem, to není jen tak. Přesto na radu známých a Čechů již zaživších kemp vypravil jsme se do Kanady a po poznání nových přátel a rozkoukání se a zjištění, že lidé jsou stejní v Madagaskaru či v Brazílii, jsem začal nabývat jistotu, že to bude stát za to.

První týden v táboře byl seznamovací, plánovali jsme, co a jak, připravovali se na vedení Global Room - celosvětové místnosti, kterou měl každý týden někdo z nás vést (jedna dvojice či tak). Jedná se o jednu hodinu programu pro rozdílné věkové skupiny, kdy povídáte o své zemi, učíte děti tance a písničky - kreativitě se meze nekladou. Další týden probíhalo školení všech budoucích vedoucích (zhruba 60 lidí, taktéž z celého světa, ale z anglicky mluvících zemí). Zkusili jsme si řadu aktivit, jako: lukostřelba, kanoe, kayaky či plachtění, abychom je pak mohli vyučovat či se aspoň účastnit (např. pro plachtění máme samozřejmě instruktory).

Program turnusu
Po bezpečnostních a jiných procedurách přišlo na řadu konečně samotné táborničení. Věc se má tak, že máte na starost spolu s kolegou zhruba 10 dětí, které hlídáte a společně s nimi se účastníte programu. Ve volných chvílích přichází na scénu populární gagaball (ohraničený čtverec 4x4 m, ve kterém se střílí balonem po nohách soupeřů) či tetherball (snažíte se obtočit zavěšený balon kolem tyče).

První a poslední den týdenního turnusu se po příchodu z trajektu (z Vancouveru se plaví po lodi) chodí do kaple, kde s zamýšlí nad významnými momenty nejen z dění tábora. Probíhá také večerní program, kde se na daném místě shromáždí celá věková skupina: (máme zde tři –Dakota, Chapman a McNabb –, od 5 do 15 let). Za den máte (obvykle) právo na 1 hodinu pauzy, kdy si můžete odpočinout od ustavičného rámusu tábornického života, jít se projít do zdejší nádherné přírody, v níž je tábor na Slunečném pobřeží umístěn, či si sednout do Babiččina domu (Grandma´s House) – bývalé pošty –, jenž slouží pro vedoucí.

Občas mívám samozřejmě problémy domluvit se, většinou to však jde (když se chce, všechno jde!). Opravdu to není nejlepší pocit, sedět, usmívat se a pouze přikyvovat rozhovoru rodilých mluvčích...

No nic, život jde dál, není každý den posvícení. :-)

See you next year!
Jak už to tak na konci každého tábora bývá, přichází čas sbalit si věci a jet pln zážitků domů. Také nám se čas v Kanadě již krátí. Myslím, že jsme vytvořili dobrou táborovou atmosféru, což se projevovalo hlavně při zpívání na konci každého jídla či při tradičním táboráku – campfiru. Rozhodně tedy této unikátní zkušenosti nelituju, ba dokonce doporučuju všem těm, které baví práce s dětmi či rádi poznávají nové končiny a nelitují přijít na čas o své osobní pohodlí. :-)

Vojtěch Ertl, foto: archiv autora textu