Úvodní zamyšlení – ÚV YMCA v ČR 26. listopadu 2021

Očkování, politika, výchova nebo třeba způsob, jak zpracovat uloveného divočáka... To jsou možné důvody, proč se hádat, nerozumět si, rozdělovat se a obviňovat se navzájem z lhostejnosti, zaslepenosti, hlouposti, nerespektování osobní svobody a mnoha dalších nedobrých věcí. Už máme problém mluvit s přáteli i členy rodiny a nenarazit při tom na téma, na které máme velmi vyhraněný a zcela opačný názor. Co s rozhovorem dál?


Hádat se a přesvědčovat druhého o tom, že on je úplný ... a jen můj názor je správný? To asi není dobrá cesta. Radši o problematickém tématu nemluvit? Takže před každým rozhovorem dělat seznam vhodných a nevhodných témat? S tím bych měla dost velký problém, když mluvím s přítelem, s člověkem, kterého mám ráda, chci mluvit otevřeně a nezabývat se tím, jestli on je zrovna vax či antivax, Babiš či antibabiš a divočáka si dá raději se zelím nebo se šípkovou.

Na cestě s ymkaři do Bavorska jsme na toto téma narazili také, konkrétně na očkování proti covidu. Dostali jsme se k tomu víceméně náhodou při obědě a mně se zalíbila myšlenka Joa – řekl, že to i u nich v Ymce probírali a dospěli k tomu, že důležité je především to, že Ježíš je mezi námi, že je uprostřed nás. A žádné další věci už tak důležité nejsou. Ta myšlenka je velmi křesťanská a pro ymkaře také velmi povědomá, připomíná Pařížskou bázi.

Ale mně pořád něco chybí. Jak si to mám představit konkrétně a realizovat v praxi? Na první pohled za tím vidím jen to, že je dobré se nehádat a mít především na mysli společný cíl. Fajn. Ale o čem si mám s lidmi povídat?

Povedlo se mi nedávno mluvit s blízkou příbuznou o politice. A přestože máme zásadně odlišné názory, nepohádaly jsme se ani jsme rozhovor neukončily předčasně kvůli vzájemnému nedorozumění. Dostaly jsme se v rozhovoru velmi hluboko, k našim strachům a obavám, ze kterých naše názory vychází. Dokázaly jsme v sobě najít a otevřít zákoutí naší mysli, které běžně nehledáme a neotvíráme ani před sebou samými, natož před druhými. A v tu chvíli jsme poznaly, že tento základ máme společný, ale naše rozdílné životní zkušenosti nás vedou každou jiným směrem. Nepřesvědčily jsme jedna druhou, zachovaly jsme si své názory, ale já od té doby dokážu vidět politiku i jejíma očima a s ohledem na její zkušenosti. Podstatně lépe jí rozumím a neodsuzuji ji. A doufám, že to zafungovalo i opačně.

Takže toto je můj recept – rozhovor, který se od povrchních názorů a argumentů dostane až k hlubokým vnitřním citům, obavám, strachům i radostem. Takový rozhovor nelze vést s každým, ale aspoň přátelé či členové rodiny mi za to stojí. A pak je ještě jeden člověk, se kterým takový rozhovor vést můžu kdykoli a hlavně vést potřebuji – jsem to já sama. Tímto rozhovorem pak bude modlitba a vrátím se tak zase k Ježíši uprostřed nás.

Tímhle receptem zřejmě nespravím svět a nespojím rozdělenou společnost, ale snad mi bude aspoň dobře mezi blízkými lidmi. Abych nekončila tak hlubokými myšlenkami, přidám jednu vzpomínku. Asi před třemi lety jsme na Silvestra připravily s kamarádkou kance se šípkovou pro 18 lidí. A bylo to tak dobré, že na to účastníci dodnes vzpomínají.

Markéta Doušová, YMCA Neveklov, foto: YMCA Praha