(Píše účastník z Brna)

Bylo již pozdě večer, když jsem přišel do tábora. Do prvního mezinárodního tábora YMCA, pořádaného v srpnu ve Vaumarcus. Přivítalo mě hvězdnaté nebe, večerní píseň cvrčků, hluboké ticho lesa a neklidná hladina jezera Neuchatelského, postříbřená nebeským pavoučkem a zlacená hvězdami… Pouze poslední motiv táborové písně jsem zaslechl a poslední jiskry v ohništi uviděl. Celý tábor mně zastřela noc.


Ráno byl jsem probuzen červánky, nesenými na loktech azuru. Všude bylo plno zpěvu, radosti, úsměvu, plno slov a vítání… Representanti 18 národů se zde sešli, aby se poznali; aby se vzájemně vyměnily názory o Novém Životě, o životě dle Písma Mistra, aby hoši z Kanady, Uraguay ukázali hochům skotským, jak si umějí hráti a jak žijí; aby Itálie sdělila Švýcarsku Rakousku a Francii, jak věří, že jediné mládež může dáti životu nový směr a že jediné na ní bude záležeti, zdali se uskuteční světový mír a křesťanské bratrství na základě učení Krista; aby Německo řeklo Holandsku, Československu, Anglii, Norsku a Švédsku, jak si představuje život ve střední Evropě a aby Čína a Japonsko spolu s Persií a Indií pověděly něco o tom, jak se dívá mládež na dalekém východě na Ameriku… I příroda v horách Jury se s námi radovala a vítala nás. Radovaly se stráně se sedmikráskami, rozhořelo se sluncem jezero, keře šeptaly cestičce o síle radostného života, rozdováděly se vlnky, pobíhající vesele po kamenech. Usmály se daleké hory a jejich Duch byl jistě probuzen večer táborovým zpěvem a pokřikem 80 mladých, nadšených srdcí Ameriky, Asie a Evropy…

Již první večer v táboře vstoupilo mi do duše neznámé kouzlo: ucítil jsem hlas Neznámého. Navštívil náš táborový oheň, náš „večerní domov“! Ano, domov má každá duše, každá rodina, každý tábor! Jen kde ho nalézti, a jak? „Hledejte — duše moje — hledejte ony cestičky, ony — za století - zarostlé chodníčky, jimiž možno se dostali k vlastní duši i k srdci druhého!“ — slyšet i bylo z tmavého koutku lesa, z hlubokého nebe, z úsměvu dalekých a blízkých velikánu i ze zlatých plamenu táborového ohně. Toho večera uslyšely hory, mateřídouškou vonící stráně alpské naši hymnu „Kde domov můj“. Hymnou svojí se totiž každý národ představil. Za Československo tam byli dva: jeden měl housle a druhý mandolínu. Po 7 dní nás budilo sluníčko za ranní písně jezerních, věčně mladých vlnek. „Jak je mám rád!“ – pronesl můj soused Švýcar, vyhlížeje oknem a vítaje tichou modlitbou nový den: „Odkud beřete tolik mládí? Nechť moje duše vaši píseň, vaše zákony, večerní snivost lesk vašich očí – nechť vše, co vaše jest navždy zbožňuje a na cestu života si odnese! Plnou náruč! I s kouzelným azurem, i se zdravým dechem hor i s poklady v zasněných koutcích lesa… i se vším, co dává sílu k životu, zdravý úsměv, klidný pohled a hluboký dech….“ Po této kratičké jeho modlitbě nastalo ranní cvičení, vedené ředitelem tábora Mr. T. Strongem.

I tělu se zde dostalo přepychově zdravého vzduchu a horského sluníčka. Po toilettě táborový zvon volá k chvilce rozjímání, k „okamžiku ticha“, k ranní táborové modlitbě. Každý totiž musil několik minut se soustředit na vytčený cíl: jak pokračovat a kde nabrat síly k tomu, abychom přispěli k uskutečnění Království. Božího na zemi. Po snídani – ven do lesa ve skupinách, ve družinách, do chrámu přírody, do biblických hodin a debatních schůzí! Biblické hodiny! Ještě dosud slyším ona krásná slova Mr. E. J. Patta, Johannota a ostatních, jež vždy tak pěkně dovedli přímo indukovati radost, zájem a rychlá řešení různých problémů, které vždy počínaly Písmem a končily radostnou shodou všech. Tak na př. byly tam tyto otázky: Má život Kristův pro nynější mládež takovou cenu jako dříve? Máme se dívati na Krista jako na Boha, nebo jako na ideálního člověka, nebo jako na symbol? Čeho máme nejdříve poslechnouti: hlasu svého svědomí, hlasu Božího nebo morálky státu? Jak řešit rozpory mezi morálkou davovou a vlastním nitrem neb morálkou života Kristova? Dále se řešily problémy: představa Boha, problém rapový, války, morálky dívčí a chlapecké, národnosti. Nebo: Je mravnost původu metafysického nebo přirozeného? Je jedna mravnost nebo jsou dvě?

Mění se mravnost s pokrokem, nebo je stále táž? Je Kristova „Láska k bližnímu“ výsledkem lidského života, nebo jeho předpokladem? Je mravnost v citu nebo v rozumu? — Mluvilo se různými jazyky, ale ku podivu — vzájemně jsme si všichni rozuměli. Tu jsem si položil otázku „Kde se jen béře tolik neznámého, logiky, kde se jen skrývá tolik svátečních motivu, citu a rozumu, že člověk je všechny svými slovy muže říci druhému, jenž jemu jinak nerozumí, než úsměvy?“ A poznal jsem, že v srdci lidském jsou ony skryté poklady, že to je ona rozsáhlá klaviatura životních akordů, které jsou nám všem společný a které se skrývají v přízvuku slova, v modulaci jeho; ano, to jsou ony spodní proudy, které jsou za každým slovem i úsměvem i pohledem, kterým rozumíme, a jež dovedou rozezvučet naše strunky, ty nám povídají často o skrytých pramenech života a o podstatě jeho více, než důkazy chladného rozumu a vědy…

Dny ubíhaly za stálé činnosti; po krátkém odpoledním odpočinku šli jsme buď na hřiště, kde nám hlavně 32 American-boys ukazovalo, co to znamená a jak si máme vysvětlovati jejich ,,play the game“, nebo do hor na výlet, nebo užívat krásné, čisté vody jezera Neuchatelského.

A večer u táborového ohně! Svátky pro moji duši! Tam v horách, daleko od čtyřech studených stěn, tam duše se cítila volnější, svobodnější, šťastnější… V takový okamžik člověk pocítí touhu rozletět se na vrcholky modrých hor. Vždyť ho tam hory samy lákají! „Jen výš, jen výš! Nezůstávat tam dole! Zde na vrcholcích je možno se lépe rozhlédnout, zde je blíže k azuru, ke slunci, k pramenům života… jen výš, jen výš…!“ Hory dovedou velmi mnoho rozhodit v cestu života zdraví a písní a dovedou velmi pěkně a mile vyzdobit ráj našich vzpomínek... tam na horách „je sladko žít“! Člověk může blíže pohledět Neznámému v oko, tam dovádivé vlnky uspávají břehy i unavené a onemocnělé srdce lidské, večery dlouho zpívají horám ukolébavku, tam duše dovede více nésti blankytu, víc- Lásky pro druhé pro život. . .

Nejkrásnější táborový oheň byl poslední. To byla pohádka! Večer tonul v radosti a v písních! Každému v oku bylo zříti jiskru nového života. Mr. Strong, tvůrce ohňů, dovedl v každém roznítiti doutnající plamen Bratrství a Lásky. Toho dne slunce zůstalo déle na horách, cvrčci nějak veseleji hráli, les se roztomileji rozezpíval a linie dálek se radostí chvěly… K tomuto ohni si každý účastník předem uřízl malou hůlku, na níž si dal vyryti od všech representantů počáteční písmena. Tuto hůlku, tento symbol jednoty pak při „táboráku“ všichni vložili do ohně, posvětili jej plameny, do nichž každý současně vhodil daň a slíbil při jméně své vlasti, že bude doma zapalovali podobné ohně — nejen po stráních, ale i v srdcích svých bližních…

Den na to nadešel okamžik loučení! Loučit jsem se měl s tolika dobrými dušemi, s horami, které mně tolik připravily překvapení a s táborem, který mně dovedl dáti tolik pěkných okamžiků, mnoho nových motivů života a životních výhledů... Z toho všeho jsem si svázal „tulácký uzlíček“, a ten si odnáším v život. Za něj táboru nejvíce děkuji.

Loučili jsme se klidně, mnozí pouhým úsměvem, pohledem neb delším stiskem ruky. Ale i v tom je kus hrdinství, dovedeme-li se loučit bez slzí, abychom snad pro uslzené oko nezapomněli vítat... Tvářičky toho dne byly nějak pobledlé, ale jinak bylo pěkně, a vše se též s námi loučilo; stromy děkovaly za večery, dálky se spokojeně usmívaly, jezero nás dlouho doprovázelo svým snivým pohledem, plachetky vodní dávaly nám poslední „S Bohem“ a z vlaku jsme ještě zahlédli poslední pohled tábora, hledícího smutně do dálky a snícího jistě o slovech, jež byla dána jemu do vínku:

„Aby všichni jedno byli
jako ty, otče, ve mně, a já
v tobě, aby i oni v nás jedno
byli, aby uvážil svět, že jsi
ty mne poslal.“ (Jan, XVII., 21.)

YMCA – ČASOPIS SDRUŽENÍ YMCA V ČESKOSLOVENSKU, PROSINEC 1925, ČÍS. 5-6, str. 159, ilustrační foto: Archiv YMCA -–tábor YMCA Hradec Králové cca 1930