V této rubrice vám přibližujeme významné osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Dalšími pamětníky jsou manželé Monika a Mojmír Tišší z YMCA Olomouc, kteří stáli téměř u jejího zrodu, ale Mojmír také působil v celorepublikových orgánech YMCA.

Kdy jste se s Ymkou poprvé potkali a při jaké příležitosti?
Monika: Tak to si pamatuju naprosto přesně. S Ymkou jsem se potkala v Církvi bratrské, když byl předsedou bratr Kašper a my jsme přijeli ze Žiliny – vlastně jsme přesídlili do Olomouce, to bylo prvně, co jsem zaregistrovala Ymku.

A to už tedy byla Ymka fyzicky založená, takže vy jste přišli a už tu byla?
Mojmír: To ano, asi půl roku, bylo to v roce 1994 a první akce, která se konala, byl letní tábor.
Monika: V Benátkách nad Jizerou. Taky jsem už věděla, že hned naproti toho sboru CB bydlí nějací Olsonovi, Američani a tam jsem poznala Williho, protože v těch Benátkách, tak tam byl Willi Stricker a Daniel Haeberli a rozdával letáčky nebo nabídku poznávací cesty do zahraničí do Švýcarska a já jsem tu nabídku dostala, byla jsem hrozně překvapená, moc mě to potěšilo, a to to bylo poprvé, co jsem viděla Williho a vlastně potom ta spolupráce (se švýcarskou Ymkou), pokračovala dalších 10 let.

Proč jste se rozhodli spojit svůj život s Ymkou a věnovat ji tolik času a energie?
Monika: Naprosto jasné. Předtím, než jsme se přestěhovali do Olomouce, tak jsem studovala Institut dětské misie a moje rozhodnutí bylo, že v lékárně, což je moje původní profese, může pracovat každý, kdo to vystuduje, ale s dětmi nemůže dělat každý, protože ne každý chce být s dětmi i o prázdninách, učitelé hlavně, protože mají všech dětí už tak trošku plné zuby. A mně se ta práce dětské misie hodně líbila. A tak jsem si říkala, že to je značka ideál, když vlastně jsem se naučila, jak připravovat tábory, jak připravovat evangelizační akce i jak připravovat nedělní kluby, jak učit a Ymka – křesťanská organizace nevyučovala tímhle způsobem, takže já jsem to vlastně spojila, protože jsem se to naučila ty 3 měsíce na tom výcviku. A věděla jsem, že prostě mám nějaký základ, nějaké know how na to, abych v Ymce mohla být pro tu práci dostatečně fundovaná. Takže to bylo moje rozhodnutí, a ještě jsem se rozhodla, že pokud tu práci chci dělat a baví mě, tak že to prostě budu dělat do důchodu, což se asi splní.

Jaké zážitky máte spojené s počátky YMCA v Olomouci?
Monika: Perfektní, perfektní…
Mojmír: Jenom pozitivní… (lehce sarkasticky)
Monika: … Ne ne, moje hodně silné zážitky byly, když jsem zjistila, že olomoucký Hotel Palác patřil Ymce, a tak jsem procházela různé historické dokumenty o tom, jestli by se náhodou nepodařilo Hotel Palác získat zpátky (nepodařilo…, YMCA Olomouc ho sama prodala hned ve 20 letech 20. století, pozn. red.). No, a tak jsem se tam dozvídala velice podrobný soupis materiálu, který Ymka měla, jaké bylo vybavení a kolik tam bylo postelí. A samozřejmě co se tam dělalo a kde všude byly nějaké kurty a sportoviště, a to bylo pro mě hodně zajímavé a inspirační, to se mi hodně líbilo. A vlastně ještě úplně na tom začátku to pro mě bylo dobrodružný, protože tím, že člověk nastoupil do něčeho nově vznikajícího, tak měl strašně otevřené dveře. Já jsem věděla, že prostě ty možnosti jsou, ale nevěděla jsem jaké, tak jsem jela do na třítýdenní pobyt mezinárodní do Norska a tam byli účastníci z nějakých pětadvaceti zemí světa, z různých Ymek. A tam po večerech a přes den, no prostě celou dobu, jsme tím vzájemným rozhovorem, programy a programy na ulicích, evangelizačním programem jsme se dozvídali, jak která Ymka pracuje a co, která Ymka dělá, a to pro mě bylo úplně úžasné, protože jsem viděla, že ano tam udělají refugee kempy, v Africe se snaží dát mléko lidem, dětem, vzdělání a podobně. Ve Švýcarsku, tak to je úplně jiná liga, tam třeba jezdili na pobyty a stavěli iglú a podobně. A každý ten stát dělá něco trošičku jiného, protože ty potřeby byly různé, a to se mi strašně líbilo, takže jsem vlastně zjistila, že cokoliv, co si člověk vymyslí a bude kompatibilní s myšlenkou Ymky – duch, duše, tělo – a s nadšením, že můžeš vymyslet a udělat cokoliv.
Mojmír: Ještě chci říct, že vlastně v té době sehrála velkou roli mezinárodní Ymka. My jsme byli v nějaké skupině zemí, které nás podporovaly, tam byli ti Švýcaři, Norové, Němci a já ještě nevím kdo. A to, co bylo úžasné, tak vlastně ty a další ymkaři byli přece právě ve Švýcarsku na té velké slavnosti, myslím, že nějak 150 let švýcarské Ymky, jelo se tam, aby se vědělo, co se všechno děje, to samo v tom Norsku a myslím, že to právě znamenalo takový obrovský start – že jsme viděli co se všechno dá dělat, jaké jsou možnosti, byli pro nás takový vzor.
Monika: Takže ne, máme tady naši maličkatou republiku a můžeme něco maličkatého dělat, ne, vůbec ne, fakt jsme dostali ten nadhled a rozhled a přehled.
Mojmír: Na spoustu věcí by člověk sám vůbec nepřišel, neměl odvahu nebo by prostě vymýšlel věci, které jsou už jsou dávno vymyšlené. To bylo moc dobré, pozitivní…

Takže z té velké celosvětové inspirace se to tady v Olomouci potom přetavilo v jaké konkrétní aktivity?
Monika: My jsme hlavně potřebovali nějaké prostory, protože jsme měli maximálně tak jednu malinkatou kancelářičku v CB, to bylo všechno, ani telefon jsme tam neměli, musela jsem chodit naproti na poštu telefonovat normálně na pevnou, toaleta tam nebyla, klubovna, nic. Tak jsme hodně přemýšleli, co a jak udělat, a když jsme věděli, že tu byl Hotel Palác, tzn., že je naděje, že jednou budeme něco mít, tak jsme měli nejdřív pronajatý prostor v S-klubu, tam byly přednášky a taky kluby pro děti – ne úplně nedělní škola, ale zážitkové… vím, že jsme tam měli třeba Davida a Goliáše, vyráběli jsme zbroj, snažili jsme se potěžkat, jak ji měl Goliáš těžkou, štít… a kluky to děsně bavilo, fakt to objevovali zážitkově, tak to bylo moc fajn. Potom nám to už nestačilo, potřebovali jsme další prostory, protože jsme měli keramickou pec, to jsem se učila u Marty (Lipusové) keramiku, a tak jsme pronajali místnost ve Vodáku (TJ Lodní sporty Olomouc), bylo to fajn, ale celkem mrňavé a za dost peněz, a tak začala vznikat myšlenka postavit nějaký malý ateliér nějakou klubovnu u nás doma na zahradě.
Mojmír: Jen chci říct, že to začalo letními kempy a vlastně Kašper měl představu, že se budou dělat jenom ty tábory a my jsme přišli s tou myšlenkou, že by byly celoročně pracující skupiny, začal Klub medvědi se to jmenovalo, pak se dělali jazykové kroužky a doučování, na základě toho, že tu nějakou dobu fungoval Ten Sing z Norska, tak tady vznikla tensingová skupina, vzniklo Centrum pro prevenci v oblasti náboženských sekt a Fiat Ban, to byly tance, keramika a další výtvarné kroužky.
Monika: Pak byly jednorázové akce, třena v rámci oživení města Olomouce, ty byly důležité. Třeba v létě jsme měli na Svatém Kopečku dílny pro děti – ne přímo v ZOO, ale před ní na hřišti a také program na Floře Olomouc, a to bylo opravdu plošně, že kdo tam šel, tak si mohl něco vyzkoušet, takže taková prezentace Ymky, aby o ní lidé věděli.

Tím, že jsem domácí, tak chci říct, že co mě hodně bavilo ta této Ymce, že v jednu dobu byli třeba už jen ve výboru zastoupeni lidé asi z 8 různých církví, to je takové dost výjimečná věc, ve srovnání s jinými Ymkami. Jsou třeba nějací další lidé, na které byste chtěli vzpomenout?
Monika: Určitě Mirenka Bakešová a Feri Koudelka, ten už mezi námi není, ale Mirenka ano, mně se u nich vždycky strašně líbila jejich taková životní energie, jejich cestování a pak o tom dělali přednášky v Ymce, takže jsme s nimi mohli prožít, co oni prožili, to bylo moc fajn. S Mirenkou jsme jezdili i různě po Německu v rámci Kirchentagu, kde jsme spolu mohli zažívat inspiraci v rámci různých kostelů a co mě fascinovalo, když jsme přišli k jednomu kostelu, kde byl nějaký zpěv, který jsme si šli poslechnout a tam byli dobrovolníci, kteří měli velkou ceduli a na ní bylo napsáno – Kostel je plně obsazen! To bylo takové hezké, že někdy může být i plný kostel.
Mojmír: Taková dlouholetá obětavá členka byla a je Bohunka Zborková, která táhla hlavně to doučování a jazyky, překlady, když jsme někam jeli a Martin Bílek dělal tyto věci a tebe asi nemusím jmenovat… takže tady nejmenovaný Vojta celou dobu něco vymýšlel a asi od roku 2000 začal florbal, to bych vzpomenul Vláďu Tučka a Ivoše Stanka, s nimi jsme potom byli i ve Švýcarsku na nějakém turnaji. No a samozřejmě Pipíno – Pavel Slepička, současný předseda.
Vojta: Já když si vzpomenu ještě na Feriho, tak od něj mám celoživotně zapamatovanou větu, protože byl předseda a řídil schůze výboru, tak vždycky říkal: „Správný výbor má trvat jednu hodinu, co je nad to, je zbytečné žvanění.“

Tak to byla Olomouc… a Mojmíre ty ses potom začal angažovat i v té celorepublikové Ymce, tak co tě k tomu vedlo, že ses tam rozhodl angažovat a co považuješ za důležité věci, které jste tam řešili tehdy?
Mojmír: Měli jsme silný pocit, že takový centrální model řízení Ymky, všechno z vrchu organizované, že to prostě nebude životaschopné.
To bylo ještě před Vohralíkovou, jen jak si vzpomenu… Rubáčková a pak tam byli nějaký strejdové, kteří to tak chvilečku táhli. A... Já jsem jezdíval na ty ústřední výbory, a tak mi přišlo, že tam byla taková nálada, jako něco změnit, trošku se vymanit z toho centralizmu a začali jsme vlastně razit takovou tendenci, aby každý ten kolektivní člen měl svoji samostatnost, právní subjektivitu se vším všudy a odpovídal si sám za svoje věci. No, což se v podstatě po několika letech bojů nakonec podařilo prosadit, takže to asi bylo takový to, co beru, že jsem tam nějaký poslání splnil. No, ale jinak to, co se furt dělo dokolečka kolem pražského baráku, tak to byly věci, které nikoho moc nebavily a byl to průser a my vlastně z těch sdružení jsme do toho vůbec neviděli a nemohli zasahovat. Nevím, jaké řešení by z toho bylo, ale je pravda, že ten barák nám přinesl spoustu dobrého, že jsme v podstatě měli na rozdíl od jiných organizací, nějaký vlastní zdroj financí a na druhou stranu to přineslo spoustu právě pekla a takových pokažených vztahů.

Co vám YMCA dala a co vzala?
Mně dala hodně moc vztahů s lidmi. Právě teď v době vánočních svátků si můžu vybavit rozhovor s lidmi z Ježíškovi dílny, kterou děláme pravidelně už deset let jako Ymka, tak říkají, že je to pro ně hodně příjemné, už takový rituál, že si nedovedou představit nejít do dílničky. A dokonce dospělí lidi, kteří přijdou se svými dětmi, tak vzpomínají na to, jak tam chodili oni, když byli malí. A jak je to hrozně těší, takže to je takové to nejčerstvější, co mi říká, že to opravdu ty lidi vnímají, že tu práci, kterou tam děláme, že ji děláme dobře, protože se tam vrací. tak z toho mám obrovskou radost. Nebo potom mám taky radost z těch programů, ať už to jsou tábory, které děláme nebo příměstské tábory nebo spolupráci s Ukrajinci, že opravdu chtějí na ty programy chodit. Není to tak, že to ochutnám a zjistím, že mi to vlastně nevyhovuje, protože to mám nastavené jinak, ale spíš tak, že vzpomínají, píšou a že se udržují dlouholetá přátelství, a to mě těší hrozně moc. To mi přijde smysluplné, důležité, a že vlastně ty lidi v tom vidí hodnotu, hodnotu společenství, hodnotu člověčenství, a to to je pro mě to nejcennější. Opravdu to, že něco někoho naučím, to, že jim něco ukážu, třeba jakým způsobem má pro mě vánoční období význam, nebo advent, nebo když dělám pravidelně program v psychiatrické léčebně pro děti, tak se na to taky těší. A jsou to celé projektové dny, nejen že tam jakože přijdeš na 10 minut, ale opravdu celý den. A to, že je mi umožněno i v takovéto instituci svobodně mluvit o narození Krista jako Spasitele, tak to mi přijde hodně důležité. Samozřejmě člověk poukáže na všechny aspekty, na to, jak to chodí ve světě, na pohanské rituály, na stromeček, ale ten důraz je kladený na narození Spasitele a není mi to zamítnuto. Jo, to mi přijde strašně důležité. Takže jo, pro mě jednoznačně vztahy.

Ještě tam bylo něco…

Dala a vzala...
Monika: Jo, co vzala… Já si nemyslím, že by mi něco vzala krom času, který jsem věnovala dobrovolně a ráda. Vlastně ten čas, ale ten do toho člověk věnuje, protože bez toho to nejde.
Mojmír: No, já bych to hodnotil asi podobně – spoustu zážitků, které by člověk jinak asi nezažil. A spoustu zajímavých a vzácných lidí napříč církvemi napříč různými organizacemi, které by taky neměl příležitost jinak poznat a navázat nějaké ty vztahy. A to, co vidím jako mínus, tak to byly vždycky takové ty otázky – sehnat peníze, vymyslet věci tak, aby se to ufinancovalo. Kolikrát jsme se fakt pouštěli do věcí a vůbec jsme neměli žádný prachy a bylo to někdy jako takový trošku bych řekl stresující.
Monika: Ale zase jsme si uvědomovali, že opravdu Pán Bůh nám žehná. Že jsme to neudělali my, ale Boží dotek, Boží záměr.
Mojmír: Ale jakože, v tom byly nějaké nervy a že v tom někdy byly nějaké fakt pocity bezradnosti, frustrace, to tam taky bylo, takže zase to úplně jako nemůžeme idealizovat.

No. A jací jsou podle vás ymkaři?
Mojmír: Já myslím, že normální jako všichni ostatní. Do značné míry.
Monika: Nadšení do něčeho, aspoň já to tak trošku vnímám. Když do něčeho jdou tak, jsou schopni a ochotni vymýšlet, zapojit se a sdílet, když máme nějaké program a někomu řeknu, že půjdeme tam a tam, nebo bude nějaký program v přírodě nebo pozorování mechů nebo něčeho, tak prostě se vždycky ty děcka sehnaly. Rodiče přijeli autem třeba až na Kosíř (kopec u Olomouce). Pomalu a vždycky se našli lidi, když jsme dělali také programy pro děcka nebo pokračování v dětským domově, tak taky se ty lidi vždycky najdou a setkávají se pomalu někdy do 11 do večera v pondělí a nachystali ten program pro děcka, takže nadšení, jednoznačně v tom vidím nadšení. V čem vidíte význam Ymky dnes nebo do budoucna, jaké vidíte výzvy, příležitosti, rizika? Prostě v budoucnost Ymky a význam.
Monika: Já mám Ymku hlavně spojenou, nebo když bych měla hledat ne rozdíl, ale v čem je výjimečná, v čem je jiná, tak jednoznačně pro mě, že je to křesťanská organizace. Protože organizací, které spolupracují, dělají programy a jsou pro mládež, je hodně a jsou výborné, ale Ymka mi dává největší smysl v tom, že křesťanská, takže můžu fakt svobodně mluvit o Kristu, protože jsem si uvědomila, protože Česťa (syn) cestoval hodně po zahraničí po ymkařských akcích, a ne vždy, a ne všude bylo umožněno mluvit o Kristu a mě to přijde strašně důležité, protože to je zvěstování, je to výzva, je to náš dar, který můžeme dávat dál. Mluvit o Kristu, mluvit o věcech, které jsou spojené s vírou a předávat to dál. To mi přijde životadárné, strašně důležité, ještě možná trošku víc jak volnočasová aktivita, která je smysluplná pro ty děti, že můžou o něčem přemýšlet. Můžou se nějak nad něčím zamyslet a můžou se odevzdat Ježíši Kristu jako svému Spasiteli. To mě přijde, jako to nejcennější.
Mojmír: No, já za sebe mám Ymku spojenou s nějakým svým dvacetiletým obdobím, které je už ale pryč, takže já už se nad tím nezamýšlím, ale myslím si, že Ymka bude prostě taková, jací tam přijdou lidé? Tak to vždycky bylo asi to tak i zůstane. A pávě díky tomu nedokážeme předpovědět, jaká bude, protože to záleží fakt na tom, jaká parta lidí se tady zase sejde. A jaký budou mít priority? Jo, a navíc si nemyslím, že je dneska jakoby jediná organizace podobného typu a že si člověk nemůže vybrat i jinde, pokud chce něco dělat. Myslím si, že prostě pokud bude Ymka atraktivní a sejde se tam dobrá parta lidí, tak přirozeně bude žít dál. Pojede to dál. Ale pokud zamrzne a nebude tam život, tak prostě ten život se přeleje do jiných organizací a prostě by byl svět bez Ymky. I kdyby se to stalo, tak to není zase taková katastrofa. Já nejsem takový ten Ymkař až do hrobu.
Monika: Já jo.

Vojta: To je výborný závěr, no.

Monika: Já si myslím, že Ymka může trvat dál. Mě to dává naději už jenom v tom, když vím, kolik let je tady na světě, a když jsem ji viděla fungovat po celém světě, tak mi to dává naději, že prostě není důvod, proč by Ymka neměla fungovat. Není důvod, proč by další mladí lidi nebo i staří lidé nemohli být nadšení a smysluplně pokračovat a dobře infikovat další lidi v tom, aby pokračovali, když je to dobré. A obzvlášť, když má ty základy duch duše a tělo, které to propojují, že to není jenom… já nevím, nějaký rybářský klub nebo taneční skupina, a že opravdu ty principy jsou takové silné. Silné sloupy, které ta Ymka má, není to jedna nožička.

Rozhovor vedl Jaroslav V. Hynek, 29. 12. 2023