na Setkání YMCA, Soběšín 26. 5. 2024

Uviděl jsem něco jako skelné moře smíšené s ohněm a ty, kteří vycházeli vítězní z moci té šelmy, z moci jejího obrazu i z moci čísla jejího jména; stáli na skelném moři, měli Boží harfy a zpívali píseň Božího otroka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý; všechny národy přijdou a pokloní se před tebou, protože tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“ Zjevení 15, 2–4

Na první pohled by se mohlo zdát, že si mě tento text získal tím, že se v něm hraje na hudební nástroje. (O mých zálibách někteří z vás tuší.) Hraje se tam na loutny, píše překlad, ale v řečtině je slovo „kithara“. To my tady taky hrajeme na kytary, to je takové hezké. Ale ještě víc mě zaujalo takové napětí, které v té scéně je, vyznění té scény: Zjevení, asi tušíte, to je obecně kniha velmi bouřlivá. Popisuje řinčení zbraní, troubení na polnice, hlasité volání, kvílení, nářek, rachot pohrom, řev šelmy, prostě samý kravál. Uprostřed toho kraválu si skupina zvítězivších hraje na „kithary“. Představme si ne tu kytaru, kterou tady normálně používáme, s kovovými strunami, na kterou to jde taky pěkně rozjet. Představte si spíš španělku, s nylonovými strunami, s takovým tím jemným až tupým zvukem. Představte si, že na tuhle tichou kytaru hrajete ve čtyři odpoledne u pražské magistrály. V knize Zjevení skupina lidí s takovými tichými loutnami hraje uprostřed apokalyptické vřavy. To působí skoro až komicky. Vůbec představa početnější skupiny lidí hrajících na španělské kytary podle mě působí komicky. Jako kdyby naráz hrála stovka zobcových fléten. Akorát to oproti flétnám není moc slyšet. Tak tiše zní píseň zvítězivších. Čekali byste možná burácivé varhany, když ne trumpety a pozouny. Ne, oni si tak tiše brnkají. Někdy si říkám, že uprostřed toho množství věcí, co se děje, co na člověka útočí z různých stran, je darem, když je člověku dáno tak nějak tiše si brnkat. Je to vítězství vybojované uprostřed prostoru, které je domácím hřištěm Šelmy a jejího obrazu (ať je šelmou myšleno cokoli), to vítězství umožní být nad tím nebo mimo ten vliv. Nehrát už tu hru.

Když přemýšlím o Ymce, říkám si, jestli to má být spíš ta organizace, co strašně frčí a dělá bombastické věci. Jestli i to dnešní kázání mělo být spíš takové, že k tomu budu povzbuzovat. Známe to z naší lokální YMCA taky, jak jsme jí relativně nedávno zakládali, tak tam bylo a pořád docela drží to nadšení, ten „drive“. Ten text ze Zjevení mi připomněl, jakou hodnotu oproti tomu může mít jen tiché, ale vytrvalé brnkání a zpívání okolní vřavě navzdory. Představuji si Ymku, jako společenství lidí, kteří se nesnaží překřičet svět, ale tak docela nenápadně si broukají takovou jinou písničku.

Naše výhoda je, že nežijeme v takovém ohrožení jako čtenáři knihy Zjevení. Nikdo nás nepronásleduje, máme dost jistot a zázemí. Na druhou stranu pořád jsou pořád na světě místa, kde to ohrožení a úzkost jsou. I bytí Ymkařem může být v určitých místech světa rizikové. Jsou místa, kde ohrožení života je reálné, sevření jakési šelmy – schválně nechávám otevřené a nesnažím se konkretizovat, v čem byste měli snad vidět tu šelmu. „Pod vládou jejího obrazu“ – to mi přijde příznačné, že často je to spíš jakýsi obraz, který nás svírá, ohrožuje, určitý způsob vidění věcí, což jistě je úskalí i v naší stále relativně klidné zemi. (Paradoxně nás může svírat i nesprávně nastavený ideál.)

Druhá věc, je, že ty naše osobní boje, i když třeba nemají tak děsivé kulisy podobné těm v knize Zjevení, tím ale nemusí být bezvýznamné nebo snadné. Z lecčeho vyvázneme tak nějak s popáleninami na duši. Také bych řekl, že žijeme v dost velkém hluku a burácení. Kolem nás se pořád něco překřikuje. Někteří lidé žijí jaksi v apokalyptickém očekávání pohrom a děsivého konce. Je to takový evergreen, burcovat ohledně konce světa. Těmhle vyburcovaným náladám navzdory lze obraz z knihy Zjevení vzít jako doporučení: Lepší je si tak nějak tiše brnkat jinou písničku, píseň Beránkovu.

Daniel Matějka, YMCA Pelhřimov, redakčně kráceno