03/2004

O Romech, volném prostoru a subkultuře huličů

Vydáno dne 29. 03. 2004 (1287 přečtení)
... s Dorkou Žurkovou, koordinátorkou dobrovolníků pražského Ymkária a studentkou pražské Evangelické teologické fakulty (ETF), absolventkou vyšší odborné školy sociáln pedagogické a teologické JABOK.

V současné době dokončuješ bakalářské studium na ETF, po třech letech studia na vyšší odborné škole JABOK. Co je to za školu, co znamená ta zkratka?
JABOK je církevní škola, jejímž zřizovatelem jsou salesiáni. Jsou společenstvím, které je v rámci církve poměrně samostatné. Proto je JABOK celkem liberální školou. Mohou tu učit i pedagogové, kteří by jinde měli problémy. Například Ivan Štampach, který přestoupil do starokatolické církve.
Za prvé je to zkratka dvou jmen – Jan Amos Komenský a Don Bosco. Ta dvě jména mají reprezentovat, co se na té škole učí, a ukázat, co její studenti budou jednou dělat. Komenský jako pedagog a Don Bosco jako představitel sociální práce.
Za druhé je to název biblické řeky. U Jaboku bojoval Jákob s Hospodinem a v tomto souboji si musel, podle mého názoru, vybojovat své postavení u Hospodina a musel se s Hospodinem nějakým způsobem konfrontovat. A stejně tak se to děje i na JABOKu. Vyučuje se tam také teologie a studenti si stejně jako Jákob projdou osobním vývojem a nějakým způsobem se formují vůči Bohu.

Říkala jsi, že chceš jít studovat alternativní a loutkové divadlo na DAMU. Jak vypadá příprava na takové přijímačky?
Našla jsem herečku, která učí na jedné vyšší odborné herecké škole, takže má i pedagogické zkušenosti. Vyberu si dva monology, báseň a písničku, které si mám připravit na přijímačky, a společně je potom nějak dotváříme.

Máš už nějaké předchozí zkušenosti s divadlem?
Hrála jsem jednu dobu v Semaforu, kde jsem dřív dělala uvaděčku a různými cestami jsem se dostala až na podium.Tam jsem tančila a zpívala v takovém dívčím triu. Hrály jsme například s panem Jiřím Suchým.
Pak jsem hrála s různými amatérskými skupinami. JABOK je zrovna škola, kde se člověk k divadlu dostane poměrně snadno.

Dřív jsi se prý hodně zajímala o romskou problematiku. Máš nějaké zkušenosti přímo s prací s Romy?
Ještě před JABOKem jsem doučovala děti v jedné rodině olašských Romů. Byla to vlastně moje první praxe. Ty děti měly problémy hlavně s češtinou, protože u nich doma se mluvilo romsky. U olašských Romů je romština mateřským jazykem ještě víc než u jiných romských skupin. Pak jsem dělala tři roky vedoucí v kladenském romském skautském oddíle.

Olašští Romové, to je často slyšet v televizi nebo to čteme v novinách. Kdo vlastně jsou?
Olašští Romové jsou jednou ze skupin Romů tady v České republice. Nevím přesně odkud vznikl ten název. Najdeme je po celé republice. Hodně jich je třeba v Brně, obecně žijí více na Moravě. Ale najdeme je i ve středních Čechách.
Ti Romové, o kterých se často píše v souvislosti s jejich odjezdy do Anglie, nepatří většinou mezi olašské Romy. Jsou to Romové, kteří k nám přišli ze Slovenska. Během 2. světové války byli u nás Romové takřka vyhlazeni. Stejně jako Židé byli deportováni do koncentračních táborů. Na Slovensku Romy vyvraždit „nestihli“, takže tam naštěstí zůstali.
Po válce zbylo u nás z původního romského osídlení, tuším, jen asi 600 lidí, to jsou ti vzdělaní Romové. Pak přišli Romové ze Slovenska, kteří tady neměli žádnou tradici, a proto jsou i teď vykořenění. Mají půlku rodiny tady, půlku na Slovensku, protože za komunismu se pro ně v Čechách vytvořila pracovní místa a oni sem šli za prací. Dnes mají zpřetrhané rodinné vazby, které jsou pro ně jako pro Romy velmi důležité.
Tito Romové, kterým olaši říkají rumungrové, a kterých je mezi naším romským obyvatelstvem většina, mají sociální problémy. Naproti tomu olaši jsou hodně uzavřenou, méně početnou skupinou. Dokonce bych řekla, že mezi rumungry a olachy je tak obrovský rozdíl, jako mezi Romy obecně a gádži, bílými.

Jak vidíš současné vztahy mezi Romy a bílými v Čechách?
To je hrozně složitá otázka a já nejsem žádný etnolog ani sociolog. Určitě jsou problémy na obou stranách, nedá se říci, že by Romové byli hodní a gádžové zlí. I když to tak většinou bohužel vypadá. Češi jsou strašně uzavření, nejen vůči Romům, ale obecně.
Vůči Romům máme také dluh z dob komunismu. Tehdejší vládní politika vzala Romům jejich tradiční hodnoty. Třeba to, že je dnes mezi prostitutkami tak velké procento Romek, a že vůbec Romky provozují prostituci, nebo že jsou dnes romské děti, které končí v dětských domovech, i když dítě bylo pro romskou rodinu vždy ten největší poklad. To jsou signály, že se něco děje. V domovech důchodců snad Romové ještě nejsou, ale až tam budou, tak to bude znamenat, že je to s romskou společností opravdu špatné. Rodina byla pro Romy vždy tou největší hodnotou a členové rodiny se o sebe navzájem starali.
Možná se za komunismu pohlíželo na Romy s menším despektem než dnes. Zaměstnání bylo pro ně stejně dostupné jako pro bílé a alespoň navenek to vypadalo, že nejsou diskriminováni a že žijí s gádži až na vyjímky celkem v míru.

Proč se najednou romská otázka stala po revoluci klíčovým problémem?
Za komunismu se o tom především nepsalo, stejně jako o ničem jiném. Myslím, že za komunismu tu byl především nezájem řešit romské problémy. Politika byla taková, že Romové se měli přizpůsobit ostatním a všechno mělo být v pořádku.
Dnes si na Romy lidé sice mnohem víc stěžují, ale na druhé straně se o Romy začala zajímat široká vrstva kulturologů, lingvistů a jiných, kteří se zabývají romskou kulturou a problémy romské společnosti.

Mohou tedy v České republice žít Romové a bílí v poklidném soužití?
Já myslím, že to možné je. Musí tam ale být otevřenost z obou stran. Nějak to ale fungovat musí, protože tady zkrátka žijeme vedle sebe a musíme se s tím nějak vyrovnat. Jsou způsoby, jak toto soužití usnadňovat. Například romští koordinátoři.

Jak vnímáš existenci a činnost těchto pracovníků? Jaké jsou jejich možnosti?
Myslím, že mohou velmi dobře fungovat. Mohou působit jako mediátoři mezi gádži a Romy. Je snaha o to, aby to byli Romové, ale není to pravidlem. Romský koordinátor, pokud je Rom, má oproti bílému koordinátorovi výhodu v tom, že překoná okamžitě nedůvěru romských klientů, ještě lepší je, když umí také romsky.
Koordinátoři by měli být neutrální, měli by být takovými hromosvody mezi oběma stranami. Podle mě tento sytém může fungovat.

Na obrazovce České televize se objevují asi tři romští reportéři a hlasatelé. Jsou to první vlaštovky pronikání Romů na ostře sledovaná místa. Důvodem malého počtu Romů vykonávajících lukrativní zaměstnání je asi spíš než diskriminace nedostatečná úroveň jejich vzdělání. Proč je podle Tebe takový problém přimět Romy k tomu, aby chodili do školy – na jakékoli úrovni?
Romové dřív vzdělání prostě nepotřebovali. Fungovali vždycky spíš jako kolektiv, i když okolní společnost už byla dávno individualizovaná. Živili se obecně řemesly a muzikou. Potřeba vzdělání tedy přišla náhle a Romové se tomu přizpůsobují velmi pomalu.
Další věc je, že Romové žijí přítomností a budoucnost příliš neplánují. Není pro ně přirozené spořit si už od mládí na penzi a plánovat si život dopředu je pro ně, řekla bych, směšné. Na druhé straně se dokáží radovat z toho, co je teď, a užívat si i ve strašných životních podmínkách. Mně s nimi bylo opravdu dobře.
Musím říct, že mně osobně vyhovují z Romů spíše rumungrové, protože jsou spontánnější. Olaši jsou možná zajímavější, tajemnější, ale také uzavřenější.

V současné době pracuješ jako koordinátorka dobrovolníků v Ymkáriu YMCA Praha. Jak ses vůbec dostala k Ymce?
Celkem prozaicky. Pročítala jsem různé inzeráty, protože jsem akutně sháněla nějakou práci v sociální oblasti, a náhodou jsem otevřela také časopis AD, kde mělo Ymkárium svůj inzerát. V současné době zvažuji, že bych se stala činnou členkou Ymky Praha.

Vedeš v Ymkáriu spolu s dobrovolníky aktivitu pro mladé lidi Volný prostor. Cílem Volného prostoru je poskytnout teenagerům místo, kde by mohli strávit svůj volný čas. Chodí si k vám mladí lidé spíše popovídat o svých problémech nebo jen zahrát fotbálek?
To „jen zahrát fotbálek“ už je samo o sobě dost. Protože ten čas stráví v Ymkáriu, kde je příjemné prostředí a kde se nesmí hulit, pít alkohol nebo užívat drogy. Za tu dobu, co tam jsem, pozoruji, že vztahy mezi námi a klienty se prohlubují. Zpočátku si kluci a holky chodili opravdu hlavně zahrát fotbálek, ale postupně se otevírají a povídají si s námi. To je také cílem této aktivity, navázat vztah s mladými, aby se trochu otevřeli a byli ochotni mluvit o svých problémech. A aby se jim dalo pomoci, pokud by to potřebovali.
Máme také zpětnou vazbu od klientů. Volný prostor funguje, myslím, čtvrtým rokem a stává se nám i to, že se u nás zastaví člověk, který se už třeba rok neukázal.

Jací jsou vůbec „klienti“ Volného prostoru, kluci a holky z okolního sídliště? Je to ona „sídlištní mládež“, která bloumá celý den bezcílně mezi paneláky?
Chodí k nám hlavně lidé mezi patnácti a osmnácti lety, převážně z blízkého okolí. Oficiálně se tito mladí lidé nazývají „neorganizovaná mládež“. Nejsou většinou ze sociálně slabých rodin, mají finanční možnosti, můžou si zaplatit nějaký zájmový kroužek. Ale neudělají to, je to pro ně trapný. Tráví hodně času po hospodách, hulí a poslouchají hip hop. To jsou tři věci, které podle mě charakterizují jejich životní styl.
Hip hop mi připadá nadějný v tom, že je tvůrčí a zároveň jednoduchý. Není to složitá muzika, je kreativní, ale může ji dělat i někdo, kdo nemá hudební nadání. Ve Volném prostoru máme kluky, kteří začali zkoušet ve zkušebně v Ymkáriu a píšou si vlastní texty. Nejdůležitější je, nic moc po nich nechtít. Nechat jim právě ten „volný prostor“, ale být vždycky tam a projevit zájem a podporu, kdykoli to budou potřebovat. To je podstatou sociální služby, kterou má Ymkárium poskytovat. My se tuto službu snažíme profesionalizovat, abychom mohli říct, že je Ymkárium skutečným nízkoprahovým klubem, který odpovídá standardům.

Co tedy ještě Ymkáriu chybí?
Myslím, že tam ještě není dostatečně propracovaná návaznost na další zařízení, kam bychom mohli klienty od nás posílat.

Vojtěch Berger

[.. Celý článek | Autor: vojbergr .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]