V Almanachu Masarykova tábora YMCA na Sázavě z roku 1947 je úvodní text věnován památce Jaroslava Šimsy a dr. Jaroslava Valenty, píše se v něm:


Památce Jaroslava Šimsy a dr. J. Valenty budou věnovány v našem táboře dvě nové krásné klubovny. Ponesou jejich jména tak, jako již tábor nese jméno T. G. Masaryka. Mnozí z Vás Jaroslava Šimsu pamatujete, mnozí však jste příliš mladí, než byste mohli jméno tohoto Sázavana znát. Byl to obětavý pracovník YMKY, bojovník za pravdu, svobodu a lidská práva, velký přítel mládeže; stejně i dr. Valenta. Oba strávili mnoho měsíců na Sázavě a my jsme na ně hrdi – zemřeli v koncentračních táborech jako praví hrdinové.

Šimsa měl dva syny a dceru ve vašem věku. Podařilo se mu poslat jim z koncentračního tábora mnohé vzkazy a směrnice na cestu do života. Psal je nejen svým dětem, ale veškeré mládeži, kterou tak miloval. Hrst jeho myšlenek vás seznámí s ním nejlépe a proto je přinášíme v úvodníku Almanachu. V následujících řádkách bude k Vám mluvit Šimsa:

Světlo z knih:
„Jeden básník napsal, že mu každá kniha jinak září, jakoby z každé vycházelo jiné světlo. Myslím, že se tím opravdu něco podstatného vystihuje. Nad mnohou stránkou jakoby hořela svíčka nebo starodávný kahánek nebo petrolejová lampa, čistě vyleštěná; kdežto v některé knížce hoří jen umělé světlo žárovek, v jiné se rozlila sluneční záplava; a jsou knihy, které jako blesk ozáří propasti života, a v jiných jakoby všechny věci kolem, tváře lidí, bloky domů, stíny kandelábrů se zázračně přetvořily v něco tajemného, jak to známe ze sváření kolejí v noci.

A vy si jistě pamatujete na světélka Broučků, na měkký měsíční svit, v němž sedí Viktorka na splavu. Opravdu z knih jde světlo, knihy nám svítí na cestu, za velkým spisovatelem pochodujeme, zapalujíce svou pochodeň od pochodně jeho; bez knihy by nebylo „osvěty“ a klesli bychom do tmy barbarství; pálení knih vždy souvisí s šířením temných pověr.

Kniha nad knihy:
A zejména z jedné knihy vzešlo světlo nejprve evropským kmenům, sedícím v temnotách, a potom celému světu; našim otcům, nám, i vám, generacím, které nastoupíte na naše místa. A této knize se všude říká prostě „Kniha“, ve všech jazycích se ujal řecký název „knihy“ – biblos. Jest to ovšem celá knihovna, knihovna o 66 svazcích a sešitech. Nad Biblí září Slunce Spravedlnosti, náš Pán, a toto naše „světlo v tmách“ tmy ani tentokráte neobsáhly. Jak je zvláštní, že už pět let hledím na zubožené děti národa, z něhož k nám mluvili proroci, Ježíš Kristus a apoštolové, a tito synové Israele vláčí se sněhem a blátem a umírají v této době, aniž kdy měli Bibli v rukou, a raději jsou živi z odpadků, než aby se sytili Slovem Božím. Po první světové válce líčila jedna divadelní hra věrnost víře našich otců v evangelium, ale když šťastně uchrání rodnou Bibli před pronásledovateli, hrdina hry ji s úctou zabalí do hedvábí a uloží ji mezi ostatní rodové památky, místo aby kolem otevřené Bible shromažďoval před tváří Boží celý svůj dům. Bude na vás, aby se tato láska ke knize knih znovu rozhořela v našem národě. Bez návratu k tomuto zdroji světla se u nás nerozední. Zde je pramen staré české síly, a ta se neobnoví, nevrátíme-li se k starým českým ideálům.“

Almanach 1947, str. 3-4, Doslovný přepis včetně gramatiky J. V. Hynek, foto: Archiv YMCA