Zmínky o vztahu a úctě k přírodě jako k Božímu stvoření najdeme v Bibli - v příkazech Zákona daných Bohem Izraeli - ve starozákonní literatuře básnické - ve starozákonní literatuře prorocké - v novozákonních proroctvích - na jiných místech Nového zákona

Křesťan je veden k úctě k přírodě, protože - příroda zjevuje Boží slávu a vlastnosti a je jedním z prostředků poznání existence i vlastností Boha. - je mu zakázáno ničit to, co Bůh stvořil - na konci v soudu Bůh „zničí ty, kdo ničí zemi“(Zj 11,18) - je si vědom důstojnosti, jakou zaujímá stvoření v Božím plánu (Ř 8) - je veden k odpovědnosti za své skutky - za vše, co konal, se bude zodpovídat (Lk 12,48) V Božím původním plánu měla být země rajskou zahradou s lidmi, rostlinami a zvířaty žijícími v harmonii. Boží zájem o zachování zvířecích druhů je ukázán v příběhu o Noemově arše. Péči o zvířata Bůh přikazuje zákonem. V Novém zákoně Ježíš říká, že Bůh má zájem i o malé vrabce (Mt 10,29). Nynější stav člověka i celého stvoření je z biblického hlediska poznamenán hříchem a tudíž ve stavu porušenosti. Božím cílem je OBNOVA. Bůh uzavírá se svým stvořením smlouvu: „V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí.“ (Oz 2,20) Plán obnovy můžeme sledovat v celé Bibli. O způsobu, jak bude obnova nastolena a co všechno bude zahrnovat, v Bibli nečteme. O přírodě - zvířatech a rostlinách - však víme, že budou mít „slavnou svobodu Božích dětí“ - podobně jako člověk. Křesťanské pojetí času je tedy lineární - nakonec Bůh uvede harmonii mezi člověkem, ostatním tvorstvem a jím samotným. Na konci v soudu Bůh „zničí ty, kdo ničí zemi“ (Zj 11,18) a ospravedlněný člověk i „tvorstvo bude mít znovu slávu Božích dětí“ (Ř 8). Přestože role člověka v budoucím díle obnovy je nám skryta, neznamená to, že člověk není za nynější stav přírody odpovědný. Odpovědnost je dána zákonem a svědomím, které Bůh předává člověku. Otázka správcovství „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2,15) Hebrejské slovo, které zde ekumenická Bible překládá „střežit“ (šamar), má také význam „pečovat, chránit, dodržovat jako zákon“ (podle Strongova lexikonu). Správa neznamenala vlastnictví, ale to, že člověku bylo svěřeno něco do péče a bude se za to, jak o to pečoval, zodpovídat Majiteli. (Lk 12,48) Boží zákony na ochranu zvířat a rostlin Zvířata jsou stejně jako člověk „živými dušemi“, platí pro ně budoucí zaslíbení obnovy. Ř 8, 19-22 o nich říká, že „tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ Tělesná smrt z Božího pohledu nemusí mít definitivní platnost. S tímto zřetelem vnímáme pak i utrpení a smrt - zejména ve Starém zákoně, a také starozákonní zvířecí oběti. Zvířata I když člověku bylo dovoleno zabíjet zvířata pro nutnou obživu, jako oběti Bohu a při ohrožení života, nebyla mu tím dána volnost ke zbytečnému zabíjení z lovecké vášně nebo k tomu, aby si tím jako Nimrod dokazoval svou moc. (1. Mo 10,9). Bible vštěpuje člověku zásady milosrdného zacházení se zvířaty. Bůh Jahve se představuje jako ten, kdo se stará o zvířata a jejich blaho. (Př 12:10; Ž 145:15, 16) Mojžíšův zákon přikazuje: „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ (Ex 23,4.5) - mělo se mu pomoci, i když patřilo nepříteli, a i když by to znamenalo práci v sabatním dnu. (Lk 14,5-6) „Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženými spolu.“ (Dt 22,10) - aby slabší zvíře netrpělo. „Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek.“ Dt 25,4 - mělo právo se najíst. „Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.“ (Ex 20,10) „Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel ...“ (Ex 23,12) „Dbejte na má nařízení. Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh.“ (Lv 19,19) „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích na nějakém stromě nebo na zemi, nevezmeš matku od mláďat.“ (Dt 22,6) Zvířata k obětem byla zabíjena nejméně bolestivým způsobem. Zvířecí oběti byly použity k ilustrování duchovního principu. Ve většině případů byly spáleny jen tuk a vnitřní orgány. Většina z masa obětních zvířat skončila na talíři, nebyla tedy „zbytečně zmařena“. V této souvislosti se snadno zapomíná, že všichni, kdo jedí maso, se svým způsobem podílejí na zabíjení zvířat. Maso, které jíme, je obětováno tomu, kdo je konzumuje. Rozdíl je v tom, že zvíře, které nám poskytlo potravu, zemřelo mimo zraky veřejnosti a mimo nějakou obřadní souvislost v soukromí komerčních jatek. Dokonce i kůže obětí byly využívány k výrobě koženého zboží. obsahuje zásady zacházení s přírodou i se zvířaty (viz výše). - V biblických dobách nebyla příroda člověkem zdevastována. - Podstata ekologických problémů spočívá v lidské chamtivosti. Křesťanství jasně odsuzuje chamtivost jako modlářství („láska k penězům je kořenem všeho zla“), odsuzuje závist, materialismus („neshromažďujte si poklady na zemi“). Odklon od učení Písma vedl v „křesťanství“ k těmto mylným koncepcím: 1. Popírání tělesného světa - vzniklo jako důsledek popírání pohanského panteismu - extrém v „křesťanském“ důrazu na „nebeské“, důraz na „duchovní svět“, popírání tělesného světa. Důsledek je ztráta úcty a respektu k přírodě. Bible ale nikde neučí, že máme odmítat fyzický svět. Pokud Bible kritizuje „tělesnost“ neboli „tělesné smýšlení“, týká se to sklonů člověka nenaplněného Božím duchem a tudíž přízemního, zaměřeného sama na sebe, chamtivého, materialistického. Bible tím popisuje lidský sobecký a Bohem neovlivněný přístup a motivy jednání, nikoli Boží fyzické stvoření. Rozpor mezi fyzickým a duchovním si pozdější „křesťanství“ vypůjčilo od řecké mytologie a filozofie. 2. Učení o konečném zničení fyzického světa Bohem - a z toho vyplývající důraz na budoucí nebeský život. Podle tohoto pojetí Bůh nepočítá dále s fyzickým stvořením. Tvorstvo prý pomine, jen člověk má dědictví v nebi. (Toto učení se možná také opírá o jednostrannou interpretaci textu 2. Petra 3,10, který má hovořit o spálení země v závěrečném soudu. Nejstarší rukopisy však nehovoří o spálení země ohněm, ale o soudu, což uvádí i moderní překlady Bible.) Bible ale poskytuje obraz budoucího „ráje“ (Nová země a nové nebe ve Zjevení, obraz z Izajáše, Ř 8, ...). Jde o to, zda se mají tyto popisy interpretovat obrazně nebo doslova. Rozhodně nás tyto pasáže neopravňují k definitivním závěrům o budoucí zemi. 3. Názor, že materiální prosperita dokazuje Boží přízeň - kalvínská etika práce - víra v předurčení a z ní vyplývající závěr: komu se materiálně nedaří, není Bohem požehnaný - není vyvolen a spasen. Odtud pak plyne společenský tlak vyvíjející snahu dokazovat svou prací své „postavení“ před Bohem (Amerika koloniálního období - puritáni). Ekonomický rozvoj je pak chápán jako Boží vůle, a tím pádem i neomezené vyčerpávání přírodních zdrojů. Bible kritizuje lenost (viz kniha Přísloví), ale klade práci na správné místo. Kritizuje chamtivost a hromadění pozemských statků (viz učení Ježíše Krista). Podle Bible je „láska k penězům kořenem všeho zla.“ A co praxe? Chovají se křesťané ekologicky? Jak jsme si již ukázali, křesťanství vede ke skromnosti a odpovědnosti člověka za přírodu. Opravdové následování Krista vede k úctě k přírodě, k rostlinám i ke zvířatům - jako k Božímu stvoření. Při rozboru námitek vůči křesťanství vyjde najevo, že podstata problému není v učení Bible, ale v neposlušnosti jednotlivých křesťanů. Po stránce učení nelze v oblasti vztahu k přírodě podle mého názoru křesťanství nic vytknout. Na rozdíl od Starého zákona Nový zákon více apeluje na svědomí člověka, které má být ovlivněno takovým smýšlením, jaké měl samotný Kristus. To, že se mnoho lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, nechová podle toho, co vyznává, je jiná věc. Sám Ježíš říkal: „až přijde Syn člověka (podruhé), nalezne na zemi víru?“ Bible učí, že podstatou odcizení se Bohu je necitlivost srdce (Ef 4,17-19; 2. Tm 3,1-5). Znečištěna je především duše člověka a toto znečištění je příčinou devastace přírody. Křesťané selhávají, ale selhávají i ateisté a příslušníci jiných náboženství. Argumenty, že „křesťanská“ praxe selhává při ochraně přírody, se dají stejně dobře použít i proti lidem hlásícím se k jiným náboženstvím a lidem, kteří v Boha nevěří. Tak například v Pákistánu (kde převažuje islám) a v Indii (kde je to především hinduismus, a potom islám a buddhismus) je péče o životní prostředí něčím neznámým. V časopise Geographic Camera 18/1999, str. 42, píše Radek Perun: „Ekologie je v Pákistánu a v Indii snad ještě před početím. Jedná se tu prostě jen o barbarské drancování přírodního bohatství země. ... Šokovaly mě pohledy na pálení plastových věcí na ohromných haldách, s množstvím kolem pobíhajících dětí. Za odstrašující příklad často uvádím jednu uličku v Gilgitu. Dlouhá je snad 200 metrů a je tvořená po obou stranách ze samých dílen na demontáž transformátorů. Povalují se jich tam desítky rozebraných a vytéká z nich zcela „bez ostychu“ náplň, kterou je velice toxický olej. Ten teče v předem pečlivě vykopaných kanálech do nedaleké řeky.“ Pralesy nedevastují jen chamtiví „křesťanští“ byznysmeni, ale i „hinduisté“ a „buddhisté“ v Indii a Indočíně. Je pravdivý populární romanticko idylický obraz přírodních národů, neovlivněných „křesťanskou“ civilizací, které žijí v naprostém souladu s přírodou a přírodními zákony? V Kambodži žije domorodý kmen, který vypaluje prales, aby zde mohl pěstovat zěmědělské plodiny pro svou obživu, ačkoli by se zde dobře uživil lovem a sběrem, jako jiné kmeny v této oblasti (dokumentární film Rattanakiri 99 aneb Jak se dělá filmová expedice). Kdybychom chtěli žít stylem života např. severoamerických Indiánů a uživit se lovem divoké zvěře a sběrem plodin, potom bychom potřebovali nesrovnatelně větší životní prostor. Ponaučení si můžeme vzít z mnoha kultur, tradic, i náboženských textů, které vznikaly na různých místech v různých přírodních podmínkách. Nechci zde srovnávat jiné posvátné spisy s Biblí. Pokud ale jde o křesťanství, nenalézám na jeho závazné normě - Bibli důvod pro aroganci vůči přírodě. Spíše naopak. Vina je tedy na straně těch, kdo se této závazné normy nedrží v souladu se svým svědomím. Daniel Agnew Na www.jakyje.net jsou další úvahy autora.