YMCA nabízí mladým lidem možnost vycestovat na zkušenou do světa. Existuje řada programů, díky nimž můžete takovouto cestu podniknout. Jednou z nich je také pobyt v outdoorovém centru YMCA v britském Lakeside. Momentálně tuto příležitost využívá jistý Aleš, který je navíc velký psavec, takže máte díky němu možnost nahlédnout přímo do centra dění a třeba se pro takovouto cestu také rozhodnout.



Dnes venku hustě prší a je sobota, 8. března 2008 (T+3). Původně jsem měl v plánu prozkoumat zdejší okolí, ale počasí a mé jediné suché boty mi to nedovolují, proto začínám psát tyto řádky.

Včera sem přijela spousta lidí z okolních velkých měst za pěkným víkendem a okolní divokou přírodou. Rád bych věděl, co asi říkají na ten déšť. I když co já vím, možná jsou Angličani zvyklí. Raději se jich neptám, protože odpovědi bych nejspíš ještě docela nerozuměl.

Příroda tu je divoká, a to doslova. Za ty dva dny, co tu jsem, jsem potkal šedivou veverku, bažanta, dvě srnky, co se vůbec nebály a zvysoka mě přehlížely (což mě trochu urazilo) a kačeny a drobné ptactvo nepočítaje – těch je tu jak máku. I když mák jsem tu vlastně neviděl ani jeden, tak tedy, je jich tu jak … mraky. Protože ty jsou tu všude a pořád! Jak je vidět, příroda je mocná čarodějka. Přestalo pršet a dokonce to vypadá i na sluníčko, takže já jdu.


Jak vlastně má cesta na ostrov začala? Rozhodl jsem se splnit si svůj malý sen a vydat se do světa na zkušenou. Zpočátku jsem uvažoval o práci v zemích, kde se mluví anglicky, jako je např. Kanada, Nový Zéland, Austrálie, … , ale s mou kvalifikací konstruktéra v automobilovém průmyslu měli všude vysoké nároky na jazykové znalosti, což je deficit, který bych ještě rád do budoucna vyrovnal.

Přiznám se, že do země, kde mají volant na špatné straně, takže musí řídit spolujezdec a kde domy jsou hotovy jen zpola, protože stále čekají na omítku, mě to zrovna moc netáhlo. Ale jak se říká: „Odříkaného chleba největší krajíc“, samozřejmě jsem právě tam!

Přihlásil jsem se jako dobrovolník do Outdoorového centra YMCA v Lakeside, v malebné krajině při západním pobřeží střední Británie. Jak už název napovídá, centrum se nachází na břehu velkého jezera.

Na letiště do Prahy jsem vyrazil o půl páté odpoledne ve středu 5. března (T). Vše proběhlo hladce a já seděl v letadle a čekal na zážeh motorů Boeingu 737 něco po půl desáté večer. Letadlo patřilo anglické nízkorozpočtové společnosti. To se dalo poznat hned z několika skutečností. Letenka nestála tolik a za občerstvení v letadle se muselo platit. Kapitán se při řízení očividně nudil. Neustále ho bylo slyšet z palubních reproduktorů, ale až na pár slov jsem z jeho chraplavého vyprávění nerozuměl ničemu. Snad jen to, že přilétáme do bezcelní zóny, ale to spíš kvůli tomu, že cestující začali horečně listovat v připravených časopisech s nabízeným zbožím. Ani na letušky na palubě nebyl zrovna uchvacující pohled. Byly tři, z toho dva mužského rodu a jedna Angličanka, která se snad za celou dobu letu ani jednou neusmála.

Seděl jsem u okénka, ale jelikož byla venku tma a zataženo, nebylo část cesty nic vidět. Zato když vidět bylo, bylo na co se dívat. Osvětlená města z výšky vypadala tak neskutečně. Silnice plné aut a mihotající se světla pouličních osvětlení vytvářely zdání, jako by se jednalo o živý organizmus. Jako by to byly navzájem pospojované buňky, nebo žilami proudící krev.

Po hladkém přistání o půl dvanácté večer, ještě středoevropského času, na Manchesterském letišti jsem byl nucen pronést svou první anglickou větu u pasové kontroly na celním stanovišti. Zněla asi takto: „Gud ívnin, sr!“, načež mě celník s úsměvem odpověděl prostým „Hallo“ a s přáním něčeho jistě velmi pěkného mě pokynul hlavou k odchodu. Za což jsem mu byl nesmírně vděčný, jelikož jsem předpokládal z jeho strany větší důslednost ohledně podání dodatečných informací k důvodům mého vycestování.

Po vyzvednutí mého dvacetikilového batohu jsem se vydal hledat místní vlakové nádraží. Labyrintem chodeb podle četného značení jsem se po dobré půlhodině chůze dostal až k přepážkám autobusových a vlakových pokladen. Letiště je tu opravdu velké a možnost zabloudit také. Bez dobrého značení by bylo obtížné nádraží vůbec nalézt. Když jsem tam dorazil, byly už pokladny zavřené.

Na info tabuli jsem se ujistil, že stanice s názvem Grangeover- Sands, kam jsem měl naplánováno jet, skutečně existuje a čas odjezdu vlaku odpovídá času v mých poznámkách. Složil jsem zavazadla a posadil se na lavičku v blízké hale. Přeřídil jsem si hodinky o hodinu zpět na místní čas a čekal. Vlak měl odjíždět až v 6:19 a.m. a já měl tedy ještě dlouhých sedm hodin před sebou. A že to bylo dlouhé čekání!

Přesně o půlnoci mě z klidu vytrhl mladý páreček Angličanů, kteří si přisedli na vedlejší lavičku. Dívka za sebou táhla velikou tašku na kolečkách a chlapec jí očividně přemlouval aby nikam nejezdila a vrátila se s ním odkud přišli. Přesně v jednu hodinu se dívka zvedla a s křikem a nejspíš i s nadávkami směrovanými na chlapce svižně odkráčela kamsi do letištního labyrintu. Chlapec jí po chvilce následoval, což vyvolalo další, již vzdálené, zuřivé výkřiky dívky.

Dál už nikdo nekřičel a celou noc byl klid. Tedy nekřičel, pokud nepočítám značně hlučná rozhlasová hlášení o jakýchsi vyhrazených místech pro kouření, podávaná ve vypočítaných dávkách každých deset minut, což člověka dostatečně motivovalo zůstat celou noc vzhůru! A určitě by mě to i donutilo jít si na vyhrazené místo zapálit, kdybych byl kuřák. K ránu mě z přerušovaného podřimování vyrušil až bezdomovec, který si přisedl na mou lavičku a zanedlouho tvrdě usnul.

Hodinu na to se na druhém konci haly objevili dva policisté a po chvilce chůze se jejich kroky stočily právě k místu, kde jsem seděl. To mě docela probudilo. Srdce se mi rozbušilo jako po notné dávce kofeinu, polil mě studený pot a hlavou mi začaly vířit myšlenky, počínaje „Co jsem udělal špatně?“ a „Jak jim to budu vysvětlovat anglicky?“ konče.

Policisté se zastavili přede mnou a jeden mi položil otázku. Znělo to jako jedno dlouhé slovo, ale já s podivem zjistil, že podstatu jeho otázky chápu. Ptal se mě na toho pokojně podřimujícího bezdomovce, jak dlouho prý už tam tak sedí. Odpověděl jsem, že možná už hodinu. Policisté chvíli stáli a domlouvali se na dalším postupu, ale bezdomovcovo klidné pochrupování je nejspíš ukonejšilo a oni s pokrčením ramen odešli.

Ani ne deset minut poté začal pochrupující chlapík značně páchnout. Nedalo se to vydržet, ale naštěstí už byl čas koupit si jízdenku a nastoupit do vlaku. Na zastávce v Grange-over-Sands na mě čekal domluvený taxík. Řidič byl přátelský chlapík, a až na to, že měl klimatizaci v autě nastavenou na 26°C, cesta proběhla příjemně.

V Lakeside centru mě přivítali, nabídli snídani, ubytovali a dali vyplnit a podepsat pár dokumentů. Potom mi přidělili „uniformu“, sestávající ze samých outdoorových věcí označených logem organizace a po obědě jsem dostal volno, které jsem vyplnil spánkem.

Bydlím v malé prázdninové chatce spolu s Davidem, ale o tom, že je také Čech jsem až do poslední chvíle nevěděl. Tak jsem rád, že tu nebudu na ty Angličany sám. Tedy, Angličany, oni zde pracují lidé z různých koutů světa. S Davidem jsme se přivítali anglicky a u angličtiny už zůstalo. Hned po přivítání jsme se domluvili, že spolu budeme mluvit pouze v místním jazyce a to zatím stále platí.


Dnes je pondělí, 10. března 2008, půl sedmé večer (T+5). Mám po práci a jsem po večeři. Nevzpomínám si už, kdo mi vyprávěl o otřesné anglické kuchyni, ale tady vaří výborně! Máme tu na výběr vždy ze tří jídel, spolu s různými variacemi příloh a salátů, polévku a k tomu ještě moučník. Po jídle si ještě můžete vybrat z několika druhů kávy, kapučíno, čaj nebo horkou čokoládu. A to jak ráno, v poledne, tak i večer. Opravdu, na jídlo si nemohu stěžovat.

Dnes byl můj druhý pracovní den tady v Lakeside. V pátek jsem byl přidělen k Houseteamu, což je vlastně taková úklidová četa. Je nás zatím dohromady pět i spolu s velitelkou naší skupiny jménem Eileen, které je padesát sedm let a je tak nejstarší pracovnicí v místním centru. Je sice nejstarší pracovnicí, ale tolik energie a tolik výřečnosti jsem už dlouho u nikoho neviděl. A zatím proto, že další dobrovolníci budou ještě postupně přibývat až do hlavní letní sezóny, kdy by se mělo osazenstvo personálu ustálit na sto dvaceti osobách. V této době je nás tu cca padesát. Počet klientů se v letních měsících vyšplhá až na tři sta osob.

Eileen pálí jednu cigaretu za druhou a mluví tak rychle a ke všemu s místním dialektem, že jí rozumím stěží jedno, dvě slova v jediné větě. A není sama, kdo tu holduje tomuto zlozvyku. Když se naše skupina sejde na šálek čaje v netopýří jeskyni, jak zde vtipně pojmenovali malé skladiště v suterénu jedné z budov, po pár minutách se pod nízkým stropem vznáší hustý cigaretový opar. To nemluvím o rychlosti řeči ostatních dívek z našeho týmu. Snad se má schopnost porozumět do budoucna zlepší, zatím můj mozek nestačí dekódovat rychle plynoucí konverzaci a po chvíli ignoruje mou snahu udržet pozornost a přestává pracovat.

Internet je zatím nefunkční. Ale slíbili mi, že až bude vše v pořádku, dají mi vědět.

Ještě se musím zmínit o víkendu. V sobotu, kdy jsem začal psát tento deník, hustě pršelo, ale potom už více méně až do večeře svítilo slunce, tak jsem se přeci jen odhodlal k malému průzkumu zdejšího okolí. Vyšel jsem z centra a vzal jsem to severně podél jezera. Vše je tu obrostlé zeleným mechem. Jakoby i stromy byly mechové. Z mechu vystupují starobylé zídky, které se rozprostírají do všech stran a jsou dokonce i na tak nepřístupných místech, že je až neuvěřitelné, co všechno a kde člověk dokáže postavit. Například na skalce nad jedním vodopádkem se do stran rozbíhaly tři mechové zdi. Severně jsem narazil na bažantnici a dál na malebnou farmu, rozkládající se na zelených pastvinách s mohutnými stromy okolo.

V neděli se nabídl David, že mi ukáže místní nedalekou starobylou přehradu, zvanou Highdam, která se nalézá poměrně vysoko západním směrem, vlastně těsně za hranicí centra. Samotné centrum zabírá totiž 400 akrů půdy. Počasí nám přálo, až na chladný vítr, který nám výlet maličko znepříjemňoval. Přehrada se nalézá nahoře v kopcích. Obklopená je stromy a z hladiny vystupuje malý ostrůvek. Chvíli jsme tam jen tak seděli, občas něco prohodili, ale byl to natolik náramný pohled, že stačilo jen odpočívat a kochat se okolím.

Úterý, 11. března 2008 (T+6). Počasí je stále stejné. Prší, mrholí, kape, … anebo hustě prší. Párkrát za den vysvitne slunce, hned se zase rychle schová za mraky a za chvíli už zase lije jako z konve. Lekce angličtiny jsou stále v nedohlednu. Na večeři jsem se proto domluvil s Lukasem z Nizozemí, který zde zastává funkci koordinátora dobrovolníků, takže zatím koordinuje pouze mne, že mě bude učit on.

Právě mám lekci za sebou. Něco jsem si ujasnil, ale jelikož Lukas není rodilý mluvčí, občas jsme se ujasňovali navzájem za pomoci chytrých knížek. Po hodině a půl ujasňování navrhl, že bude lepší, když mě bude učit někdo místní. No dobře. Zatím mi bude muset stačit naslouchat svižné konverzaci dívek z našeho týmu.


Hodně mi zde pomáhá spolubydlící David, kterému je třicet let, pracuje zde na plný úvazek jako údržbář a předminulý rok tu byl taky jako dobrovolník. Po večerech s ním klábosím o všem možném. Konverzace probíhá stále v angličtině, jen když mi chybí slovíčko, povím ho česky a David ho přeloží do angličtiny. Taky mě často opravuje a vysvětluje různé chyby a možnosti, ale na tom jsme se také dohodli. Díky němu jsem si tu jistější. Jsem rád, že tu je.

Středa, 12. března 2008 (T+7). Dnes jsem se nemohl probudit. Ani jsem ráno neslyšel Davida vstávat. Všechno se dělo jako ve snu a vůbec se mi nechtělo vymýšlet anglické věty na lehkou ranní konverzaci u snídaně. Tak proběhlo celé mé dopoledne. Odpoledne mi přišlo docela zábavné, to když Jammie, má třiadvacetiletá spolupracovnice, stáhla kalhoty devatenáctileté kolegyni Ashline, když jsme šli za sebou do schodů. Ashline byla na ní za to dlouhou dobu naštvaná a mě se neustále ptala, jestli jsem něco viděl. Samozřejmě jsem jí pověděl, že jsem její červené kalhotky neviděl!

Tím ještě rozverná nálada Jammie zdaleka neskončila. V jednom z pokojů, které jsme přišli uklidit, našla pánské trenýrky. Odskákala to nic netušící osmnáctiletá kamarádka Eve, které se trenýrky usadily na hlavu. Eve s výkřikem vyběhla ze dveří pokoje za smíchu nás ostatních přihlížejících.

Večer jsem navštívil bar a ochutnal místní pivo. Je tmavé silné, docela dobré a stojí jednu libru. V televizi dávali přenos z fotbalového utkání, takže v místnosti seděli samí chlapi. I když slovo samí je trochu zavádějící. Seděli tu tři chlapi, z nichž jeden byl barman.

Také jsem zkoušel bezdrátové internetové připojení na notebooku. Je tu sice signál, ale nemám přístup k místní síti! Musím se na to ještě optat místních.

Pátek, 14. března 2008 (T+9). Včera večer, když jsem byl v chatce, poslouchal hudbu a připravoval se ke spánku, jsem zvenku zaslechl nějaké vícehlasé výkřiky. Šel jsem se podívat, co je to za zvláštní zvuky. Dole na asfaltovém hřišti bubnovali, tančili a cosi hlasitě vykřikovali muslimové z Ománu. Bylo jich kolem třiceti, a to že jsou z Ománu jsem se dozvěděl od jednoho z nich. Řekl mi, že provádějí tradiční tance, kdy jeden z nich vymýšlí rýmy a druzí je po něm opakují, přičemž spolu v kruhu tančí, a to všechno do rytmu bubnů. Nevzpomínám si už, jak Ománec tance pojmenoval, ale byla to rozhodně zajímavá podívaná.

Dnes bylo krásné ráno. Celý den neprší a je polojasno. V Houseteamu byla dopoledne hustá atmosféra. Eve s Jammie v noci popíjely a měly nahlas puštěnou hudbu. Nevím co se přesně stalo, ale nejspíš si na ně ráno někdo stěžoval a to tak, že písemně. Angličani tady písemné události berou s velikou vážností, jak jsem zjistil, a do Netopýří jeskyně po ránu zavítal koordinátor John, který celou věc prošetřoval. Eve se po chvíli a po prudší rozmluvě rozplakala a vyhrožovala, že tu skončí a že pojede zpátky domů. Myslím si ale, že neodjede. Odpoledne už se vše zase zklidnilo. Měli jsme dnes hodně práce, tak jsme všichni příjemně utahaní.

Neděle, 16. března 2008 (T+11). Včera večer i dnes fouká silný studený vítr. Přestože je ještě chladno, některé květiny a stromy už kvetou, ale myslím si, že v Čechách to bude hodně podobné.

Včera byla sobota a s Davidem jsme si vyšlápli na trochu delší výlet po břehu jezera do města Bowness. Cestou jsme potkávali potůčky, zídky, malebné domky, lodní přístřešky, ovce, bažanty a králíky, racky a spoustu dalších zajímavostí. Zpátky jsme to vzali výletní lodí a na večeři jsme byli doma. Dost jsem toho cestou nafotil. Jen je škoda, že bylo zataženo. Slunce mi tu trochu chybí, protože jen občas vykoukne zpoza mraků, ale divoká příroda zde mi to více než nahrazuje.

V noci na dnešek nás vzbudilo bušení na dveře. Někdo přišel pro Davida aby změnil přístupový kód do jedné z chat. Na dveřích zde mají číselné zámky, ale skupince důvtipných chlapců se podařilo kód rozluštit a vpadnout do dívčí chatky. Učitel z toho nebyl nijak zvlášť nadšený, jelikož se chtěl v klidu vyspat a na noční řádění svých žáčků nebyl zvědavý, a tak poslali pro Davida. Nevím sice jak celá situace dopadla, ale snad je vše OK, jinak by se David o něčem zmínil.

(pokračování příště...)

Aleš Jakubec